Synagoga v Úštěku

Městečko Úštěk (něm. Auscha) leží na severovýchodním okraji Českého Středohoří, malebně položeno na úzkém skalnatém ostrohu. Nejstarší zmínka o něm pochází z roku 1057, jako civitas se poprvé uvádí roku 1361. V roce 1475 získali Úštěk Sezimové z Ústí, kteří město všestranně hospodářsky povznesli: na náměstí je z té doby dochována řada pozoruhodných pozdně gotických štítových měšťanských domů z 15. a počátku 16. století s částečně zachovaným loubím. O sto let později se Sezimové přidali ke stavovskému povstání, Úštěk se stal konfiskátem a císař ho daroval pražským jezuitům, v jejichž majetku zůstal až do zrušení řádu roku 1773. Třicetiletá válka přinesla městu úpadek a Úštěk již nikdy nezískal svůj dřívější význam. Snad právě proto si dodnes z velké části uchoval pozdně středověkou podobu, díky níž byl vyhlášen městskou památkovou rezervací.  Židé žili podle tradice v Úštěku již roku 1327, početnější zprávy o souvěrcích zde usedlých jsou však dochovány v gruntovních knihách až ze 16. století. Tehdy vznikla malá židovská enkláva o jedné uličce a osmi domech - počet domů a povolených rodin byl pevně stanoven a zůstal beze změn až do poloviny 19. století. Pod duchovní vrchnosti a navzdory jejím misijním snahám žila úštěcká kehila v poměrném klidu. Roku 1745 však byla vyrabována místními měšťany - pogrom byl patrně reakcí na tereziánské vypovězení a jeho viníci byli souzeni v Litoměřicích.

     V roce 1815 žilo v Úštěku 7 židovských rodin, roku 1830 60 Židů. S postupující emancipací byli mnozí členové židovské obce činní v místních veřejných institucí, řada z nich působila jako lékaři, jiní zbohatli na obchodu s chmelem, který zde dosahoval výjimečné kvality. Ještě ve 30. letech měla úštěcká židovská obec 68 členů, o jejichž dalším osudu však víme zatím jen velmi málo. Po obsazení Sudet v září 1938 většina odešla do zbytku republiky, některým se podařilo uniknout do ciziny, jiní byli deportováni do Terezína a dalších koncentračních táborů.
 

Z bývalé židovské enklávy nezbylo mnoho: několik domů v přestavbách z 19. a 20. století, synagoga a hřbitov na úpatí Židovského kopce asi čtvrt hodiny jižně od města, kam pohřbívali své zemřelé Židé z celého zdejšího panství. Hřbitov s cennými náhrobky z konce 16. století byl po roce 1940 zdevastován a teprve v posledních několika letech byl díky správě hřbitovů Židovské obce v Praze vyčištěn a opraven. V posledních deseti letech proběhla také velmi složitá záchranná rekonstrukce unikátní úštěcké synagogy.

    Do třicetileté války úštěčtí Židé konali veřejné bohoslužby v některém ze svých domů. Později si vystavěli dřevěnou synagogu, která však shořela při velkém požáru města v roce 1773. V roce 1774 zažádala kehila město o možnost lámat kámen v městském lomu na výstavbu nové synagogy. Dostala povolení a chrám údajně už v témže roce stál.
    Nová synagoga byla založena na vysoké podezdívce z pískovcových kvádrů těsně na okraji skalního ostrohu. Vysoký taras navazující na skalnaté podloží zdůrazňuje výšku budovy, která vystupuje z bloku zástavby a je dobře viditelná ze všech stran nad údolím potoka. V suterénu stavby byly umístěny malé prostory židovské školy, vstup do synagogy vedl od města ze Židovské uličky, kde bylo také vnější dřevěné schodiště na ženskou galerii.
Synagoga byla stavba netradiční dispozice, vztyčená téměř na čtvercovém půdorysu a provedená v jednoduchém klasicistním tvarosloví. Pro tento typ synagogy nemáme v domácí architektuře žádné srovnání, s výjimkou pozdější synagogy v Chyši, dnes dochované pouze v torzu.

    V roce 1849 se židovská obec odhodlala k modernizaci budovy podle plánů místního stavitele Wenzla Jahna. Stavět se začalo v roce 1851 a téhož roku byla přestavba dokončena. Na severní straně byla přistavěna novorenesanční předsíň, kryjící kamenné schodiště na galerii i rozšířený vstup do sálu. Uvolněné zdivo bylo staženo železnými táhly, v suterénu byly vestavěny klenuté místnosti školy a příbytku pro kantora se společným vytápěním z předsíně. Především však byla budova synagogy zvýšena o nástavbu vysokou asi 1,2m, která ještě zvýraznila její věžovitý tvar. Zvýšena byla také podlaha hlavního sálu a parapety vysokých oken. K synagoze byl vydlážděn široký přístup a zřízeno schodiště k mužskému a ženskému vstupu do předsíně.V hlavním sále byla vestavěna do tří stran rozšířená ženská galerie a synagoga byla vybavena novými lavicemi. Nově byla provedena dekorativní výmalba interiéru s maurskými motivy, která je neobyčejně zajímavou ukázkou raného historismu.
   

    Po 2. světové válce zůstala synagoga zavřená, její zařízení bylo zničeno, později se stala příbytkem bezdomovců, místem dětských her a útulkem domácího zvířectva. Městská rada podala v 70. letech žádost na demoliční výměr a dodnes není jasné, proč vlastně nebyla synagoga zbořena. Poškozenou střechou začalo do stavby zatékat, prohnilé trámy a strop se koncem 80. let zřítily, na stěnách se objevily postupující trhliny, suterén synagogy byl zcela zanesen splavenou zeminou, blátem a odpadky. Jak ukázaly narušené základy, nescházelo mnoho a stavba se mohla již brzy zřítit do údolí.
   

    Záchrana přišla v roce 1993, kdy synagoga přešla do správy a později do majetku FŽO v ČR. Nadační fond Zecher, který FŽO založila na záchranu zvláště cenných a ohrožených židovských památek, začal organizovat finanční zajištění celé akce i konkrétní práce na rekonstrukci synagogy. Přestože nejde o rozměrnou budovu, rekonstrukce se, mj. pro její polohu na okraji skalního ostrohu, ukázal být neobyčejně komplikovaná. Nejprve musela být stržena střecha, prohnilý krov i zbytky malovaného stropu a bylo třeba vypracovat projekt základního statického zajištění. Statické zabezpečování začalo v roce 1994 a trvalo několik let: budova se stahovala ocelovými táhly v úrovni suterénu a prvního podlaží, zajišťovaly se koruny zdí železobetonovým věncem, osadil se nový krov a střecha se pokryla pálenou krytinou. Ve výčtu nezbytných prací je třeba zmínit opatrné odtěžení násypů kolem stavby a zeminy naplavené za půlstoletí v suterénu, odvlhčení a regulaci okolního terénu. Zvláště náročné bylo závěrečné statické zabezpečení synagogy četnými injektážemi do obvodového zdiva a zejména ukotvení základů ocelovými mikropiloty do skalního masivu. Tyto práce byly financovány prostřednictvím programu Regenerace městských památkových zón.
Nejvýznamněji postoupila obnova synagogy díky finančnímu příspěvku z Mezinárodního fondu pomoci obětem holocaustu v roce 2001, kdy byla provedena nová elektroinstalace, dokončen restaurátorský průzkum maleb, instalován nový strop a podlaha, položena pálená a opuková dlažba v suterénu a předsíni, obnoveno schodiště na galerii s kovaným zábradlím ap.
   

    V r. 2003 byly uvolněny prostředky z francouzského příspěvku do Mezinárodního fondu obětem holocaustu, které dovolily pokračovat v rekonstrukci v nastoleném tempu. Byla dokončena fasáda, četné truhlářské, kovářské a další práce a instalováno elektronické zabezpečovací zařízení. Největší náklady si vyžádala obnova jedinečné výmalby hlavního sálu synagogy včetně úplné rekonstrukce ornamentální výzdoby stropu, zachycené jen na několika starších fotografiích v pokročilém stadiu destrukce. Restaurování nástěnných maleb se kvůli snaze o maximální zachování původních částí výmalby a jejich retuši protáhlo a bylo dokončeno až v r. 2003. V r. 2003 proběhly také práce na úpravě okolního terénu, obnovilo se přístupové schodiště a původní pískovcová dlažba před synagogou. V hlavním sále synagogy byla položena nová dřevěná podlaha a dokončena její povrchová úprava. Následovala nová výmalba prostor školy a kantorova příbytku v suterénu, instalace svícnů, lustru a věčného světla. Další práce již byly spojeny s vybavením a zabezpečením expozice v synagoze.
 

    Synagoga byla oficiálně otevřena 10. září 2003.

© Arno Pařík, Roš Chodeš 9/2003